Mnozí z nás se cítili neadekvátní, nehodní, osamělí a vystrašení. Naše nitro se nikdy nezdálo podobné tomu, co jsme navenek viděli u ostatních.
Na začátku jsme se začali cítit oddělení – od rodičů, vrstevníků, sami od sebe. Odpojili jsme se do světa fantazií a masturbace. Pohlcovali jsme obrazy, představy a honili se za předměty svých fantazií. Žádostivě jsme toužili po druhých a chtěli, aby druzí toužili po nás.
Stali jsme se skutečně závislými: sex sami se sebou, promiskuita, nevěra, závislé vztahy a ještě více fantazírování. Přijímali jsme to očima, kupovali to, prodávali, vyměňovali, rozdávali. Byli jsme závislí na intrikách, na dráždění, na zakázaném. Jediný způsob, jak se toho zbavit, bylo to udělat. „Prosím, spoj se se mnou a udělej mě úplným!“ křičeli jsme s napřaženýma rukama. Toužili jsme po Velkém Řešení a odevzdávali svou sílu druhým.
To vyvolalo pocit viny, nenávisti vůči sobě, výčitek, prázdnoty a bolesti, a my se uzavírali ještě víc do sebe, dál od reality, dál od lásky, ztracení sami v sobě.
Naše závislost znemožnila skutečnou intimitu. Nikdy jsme nemohli poznat pravé spojení s druhým, protože jsme byli závislí na neskutečném. Honili jsme se za „chemií“, za poutem, které mělo zvláštní kouzlo, protože obcházelo intimitu a opravdové spojení. Fantazie znehodnotila realitu, žádostivost zabila lásku.
Nejprve závislí, poté mrzáci v oblasti lásky, brali jsme od ostatních to, co nám chybělo. Znovu a znovu jsme se klamali, že nás zachrání někdo další. Ve skutečnosti jsme však ztráceli svůj život.